Žďár nad Sázavou: Zelená hora i novodobé unikáty

Santiniho Zelená hora

Neodmyslitelnou součástí města je poutní kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře. K jeho projektu přizval v první čtvrtině 18. století tehdejší opat nedalekého cisterciáckého kláštera Václav Vejmluva významného pražského architekta italského původu Jana Blažeje Santiniho Aichela. Ve specifickém Aichelově stylu „barokní gotiky“ zde mezi lety 1719–1722 vyrostlo jedinečné dílo, které ve svém půdorysu i dalších stavebních prvcích odráží symboliku pěticípé hvězdy, spjaté s legendou o Janu Nepomuckém. Dominantou interiéru kostela je potom kopule, v níž je zobrazen velký červený jazyk, atribut světce, jehož relikvie jsou uloženy ve svatostánku. 

Od roku 1994 se tato nevšední stavba nachází na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, díky čemuž Žďár nad Sázavou každoročně láká několik desítek tisíc návštěvníků z celého světa. V letech 2017–2022 proběhla rozsáhlá obnova interiéru i exteriéru kostela tak, aby jeho vzhled odpovídal době vzniku památky. Aktuálně se také dokončuje obnova obvodového ambitu kostela. 

Poutní kostel však nebyl první Santiniho stavbou; architekt se ve Žďáře angažoval již v roce 1709, kdy se, opět na popud opata Vejmluvy, podílel na projektu tamního Dolního hřbitova. Původně morový hřbitov byl později rozšířen ze tří obvodových kaplí na čtyři, takže z výšky připomíná tvar lidské lebky. V současné době se hřbitov již ke svému účelu nevyužívá a v průběhu letních měsíců je volně přístupný veřejnosti. Návštěvníci zde mohou zhlédnout barokní sochu anděla posledního soudu z dílny sochaře Řehoře Thényho, žáka známého sochaře Matyáše Bernarda Brauna, který ve Žďáře působil v letech 1729–1738, nebo zrestaurované originály soch z barokního mostu u zámku a kříže pocházející z někdejších významných železáren v nedaleké Polničce.

Žďárský zámecký areál 

Stopy architekta Santiniho můžeme dohledat i v budovách žďárského zámku, který vznikl po roce 1784 na místě vyhořelého a následně zrušeného cisterciáckého kláštera z poloviny 13. století, z nějž se dochoval komplex konventních a hospodářských budov. Na druhém nádvoří zámku se nachází také bazilika minor Nanebevzetí Panny Marie a svatého Mikuláše. Svatostánek původně ze 13. století byl kdysi konventním kostelem a tvořil jádro kláštera. Hlavní loď baziliky je po té velehradské druhou nejdelší chrámovou lodí na Moravě.

Poté, co byl klášterní kostel v roce 1689 poničen požárem a následně opraven architektem Giovannim Battistou Spinettim di Angelo, nechal žďárský opat Vejmluva po roce 1710 upravit interiér kostela v gotickém stylu, k čemuž přizval opět stavitele Santiniho. V roce 2009 byl kostel povýšen papežem Benediktem XVI. na baziliku minor, a stal se tak jedním z 15 církevních staveb v České republice, které tento titul získaly. 

V zámeckém areálu se nachází mimo jiné i nejstarší a dodnes fungující základní škola v regionu nebo sídlo žďárského hasičského sboru. Dnes je zámek kulturní památkou v majetku rodiny Kinských a spojuje v sobě historii se současným uměním – pravidelně zde probíhají výstavy, koncerty, festivaly či akce pro rodiny s dětmi. K návštěvě láká rovněž interaktivní Muzeum nové generace.  

Žďárským klášterem byla iniciována i stavba barokního mostu přes Stržský potok, který dnes doplňuje zámecký komplex. Inspirací pro kamenné přemostění z roku 1761, které nahradilo původní dřevěnou stavbu, měl být pražský Karlův most. Po jeho vzoru jsou i na žďárském mostě umístěny sochy světců, dnes nahrazené kopiemi, jejichž originály byly přemístěny do areálu výše zmiňovaného Dolního hřbitova. Před mostem se nachází restaurace Táferna – bývalá klášterní hospoda.

Moderní zajímavosti Žďáru

Kromě Zelené hory a zámeckého areálu Žďár nad Sázavou láká také několika významnými památkami moderní architektury. V centru města se nachází pozoruhodný historický dům s typickým secesním průčelím z počátku 20. století, které nechal zhotovit jeho tehdejší majitel, starosta a hoteliér Otokar Veliš. Fasáda objektu odráží národní cítění jeho stavebníka – nalezneme zde sochy Jana Amose Komenského, Petra Chelčického, Karla Havlíčka Borovského nebo Jana Husa. Štítu potom dominuje český lev trhající řetězy jakožto symbol vzdoru proti rakousko-uherskému mocnářství. Hotel Veliš se rychle stal centrem společenského a kulturního dění a jeho hostem býval mimo jiné budoucí prezident Masaryk a řada dalších známých osobností. 

V roce 2018 byla rekonstrukce provedená nynějšími majiteli oceněná jako kulturní počin roku v Kraji Vysočina. Objekt dnes nese název Rezidence Veliš, zahrnuje komerční i bytové prostory a na jeho dvoře probíhají nejrůznější společenské a kulturní akce. Při zvláštních příležitostech se zde také konají prohlídky Masarykova pokoje, v němž byly při rekonstrukci objeveny unikátní fresky z poloviny 16. století.

Novodobou zajímavostí jsou i umělecky ceněné mozaiky nacházející se na řadě míst žďárského veřejného prostoru. Jednou z nich je například mozaika nazvaná Slunce na jedné ze stěn základní školy v ulici Švermova, která pochází z dílny významného poválečného umělce Mikuláše Medka. Jde o jedno z vůbec posledních Medkových děl; mozaika byla osazena až po jeho smrti v roce 1974. Další pozoruhodné dílo, tentokrát zhotovené podle návrhu výtvarníka Bohumíra Matala, je k vidění ve vstupní části budovy vlakového nádraží. Jedná se o dvě mozaiky ze štípaného skla z roku 1967 s názvem Život na mořském dně. Ve stejném roce Matal navrhl také dvě keramické mozaiky s názvem Zrození života, umístěné na protilehlých stěnách nádražní haly.

Specifickou památkou je potom sídliště zvané Stalingrad, vystavěné v několika etapách mezi lety 1950–1965 v návaznosti na založení podniku ŽĎAS – Žďárských strojíren a sléváren, který do města přivedl tisíce nových obyvatel. Fasády bytových domů v charakteristické okrově-pískové barvě ozdobila sgrafita ve stylu socialistického realismu. Kromě typických dobových symbolů v podobě nápisů a figurálních sgrafit se na domech objevují také dekorativní motivy květin, zvířat nebo různých abstraktních vzorů.

Na výstavbě sídliště s více než dvěma tisíci bytovými jednotkami pojatém jako soběstačná městská čtvrť s vlastní infrastrukturou se v průběhu let podílelo několik architektů. Z rozsáhlé sgrafitové výzdoby se do dnešní doby dochovala pouze její část – v rámci zateplování v posledních desetiletích řada architektonicky cenných prvků zmizela pod novými fasádami.