Hustopeče - město měšťanských domů, královny Elišky Rejčky, Masarykových studií a vůně vína

Letem městem Hustopeče

Město Hustopeče leží na rozhraní Ždánického lesa a Pavlovských vrchů v samém srdci jižní Moravy. Jeho malebná poloha, bohatá historie a hluboce zakořeněná vinařská tradice z něj činí jedno z nejzajímavějších míst tohoto regionu, ale i celé ČR a střední Evropy. 

I když historické jádro města již není obklopeno vinicemi, jak tomu bývalo v minulosti, vinice jsou v katastrálním území Hustopeče stále přítomny, zejména v okrajových částech. Oproti stavu před druhou světovou válkou však tvoří jen zlomek původní rozlohy. 

Vinařské ulice byly po roce 1945 částečně přestavěny - některé sklepy byly kvůli nedostatku stavebních parcel upraveny na obytné objekty. Tento vývoj odrážel tehdejší územní omezení a snahu chránit úrodnou půdu. Dnes některé původní drobné vinařské stavby nahrazují větší objekty kombinující vinařskou činnost s ubytováním, což dříve neexistovalo. Tento přístup poukazuje na nové využití vinařských lokalit spíše k cestovnímu ruchu než k tradiční produkci a degustaci vína. Vinné sklepy se soustřeďují především do ulic Vinařská a Na Hradbách, kde jsou mnohé z nich přístupné veřejnosti. 

Historie Hustopečí sahá až do první poloviny 13. století, přičemž první písemná zmínka pochází z roku 1247. Hustopeče patřily klášteru cisterciaček na Starém Brně. Již v roce 1362 jsou zmiňovány jako městečko, městská práva však byla oficiálně potvrzena až roku 1572. Na nádvoří Městského muzea v domě U Synků dnes stojí bronzová socha s fontánou královny Elišky Rejčky, která připomíná významnou ženskou postavu spojenou s ranou historií města.

Výraznou osobností spojenou s Hustopečemi je Tomáš Garrigue Masaryk, který zde v letech 1861–1863 navštěvoval piaristickou reálku - dnešní Střední školu polytechnickou, ve které tak zahájil vyšší školní vzdělání. Jeho vztah k městu byl však hlubší: pocházela odsud jeho matka Terezie Kropáčková, otec zde pracoval jako kočí a děd Tomáš Kropáček provozoval obecní hospodu v přízemí staré radnice. 

Tento článek se vydává po stopách architektonického dědictví Hustopečí - od pozdně gotických základů přes renesanční a barokní etapy až po moderní stylizace a funkcionalismus.

Dominantou města je kostel sv. Václava a sv. Anežky České, původně gotický kostel sv. Václava, který byl po zřícení v letech 1961-1962 zbořen. Dnešní eklektická podoba pochází z 90. let 20. století (zasvěcený i sv. Anežce České v roce 1994) a jeho výrazná věž dnes tvoří nepřehlédnutelný prvek panoramatu Hustopečí. K baroknímu období se váže poutní kaple sv. Rocha na Křížovém kopci, vybudovaná v letech 1682-1690 jako projev víry a naděje po morové epidemii.

Renesanční vývoj města připomínají měšťanské domy z konce 16. století - k těm nejzachovalejším patří Dům U Synků (č. 94), dnes sídlo městského muzea a galerie. Kromě již zmíněné sochy „Královna“ s kašnou a liliemi, můžete zde i najít zvětšeninu (70 000krát) kvasinky vinné, která byla vytvořena místním kameníkem. Významný je také dům Kryštofa Wissingera (č. 116) s kamenným portálem a erbem s letopočtem 1594. Další renesanční památkou je dům č. 98 - dnes známý jako Dům Nohelových. 

Historickým jádrem samosprávy byla původní stará radnice, jejíž empírová fasáda pochází z první třetiny 19. století. Původně gotická stavba s patrovými sklepy a šatlavou byla v roce 1722 poškozena požárem. Její přízemí sloužilo také jako obecní hospoda, kde působil děd TGM.

Na přelomu 19. a 20. století došlo k přestavbě městského centra. Nová radnice na Dukelském náměstí, dokončená v roce 1906 podle návrhu architekta Ferdinanda Hracha, byla vystavěna ve stylu německé neorenesance. Svou velikostí trojnásobně převýšila okolní zástavbu a zásadně změnila ráz centra.

Na moderní epochu upozorňuje také stavba někdejšího Českého státního gymnázia, dostavěná v roce 1930, navržená brněnským architektem Miloslavem Kopřivou. Monumentální, ale střídmá novoklasicistní budova dnes slouží jako nemocnice. 

Historii městského urbanismu a vinařské tradice dnes připomíná také zachráněná a obnovená Střelnice, která ve své expozici navazuje na slavnou minulost střeleckého spolku i sklepní zástavbu v okolí.

Společenský dům je dnes klíčovým centrem kulturních aktivit. Novým kulturním zázemím města je od roku 2024 venkovní amfiteátr, vybudovaný za Společenským domem, jehož zadní trakt prošel současně rozsáhlou rekonstrukcí. Amfiteátr se stal novým centrem folklorních (hustopečské hody), hudebních, filmových akcí a divadelních představení pod širým nebem. Historické Dukelské náměstí s novorenesanční radnicí slouží jako hlavní scéna společenských slavností - například jarní Slavnosti mandloní a vína, podzimní Burčákový festival, listopadové oslavy svatomartinských vín a husí. Tyto události využívají jedinečného architektonického prostředí města k tomu, aby vytvořily autentickou atmosféru a živou scénu pro místní i návštěvníky. 

Hustopeče tak představují bohatě vrstvenou mozaiku architektonických stylů a vinařské kultury. Ve spojení s osobními vazbami T. G. Masaryka a světoznámého výtvarníka Alfonse Muchy, jehož otec a sestry žili v Hustopečích od roku 1889, tvoří jedinečný kulturně-historický celek, který stojí za návštěvu a poznání města. 

Dům U Synků (měšťanský dům č. 94)

Přímo v srdci Hustopečí, na východní straně Dukelského náměstí, se nachází dům U Synků - dnešní sídlo městského muzea a galerie (MMG), který patří mezi nejzachovalejší stavby měšťanské zástavby ve městě, s renesanční přestavbou, kterou potvrzuje vytesaný letopočet 1579 na portálu v mázhauzu. Historie domu sahá až do 14. století; jeho nadzemní část byla původně dřevěno-hlinitá. Dům si zachoval autentický vzhled a množství původních detailů dodnes.

Už při prvním pohledu zaujme vstupní průčelí domu s výrazným arkýřem spočívajícím na dvou kamenných krakorcích. Tento typický rys měšťanských domů pozdní renesance nejen zdobil fasádu, ale sloužil i prakticky - rozšiřoval obytný prostor v patře. Na jednom z krakorců dodnes nalezneme reliéfní znak se dvěma motyčkami, symbolem vinařské tradice města.

Dispozice domu má tvar písmene L a rozvíjí se kolem dvora, který představuje další výraznou architektonickou dominantu - patrovou arkádovou ochoz nesenou pískovcovými sloupy. Ty jsou v horním patře zdobeny jemnými geometrickými motivy stylizovaných vinných keřů - nenápadným, ale působivým odkazem na vinařské kořeny Hustopečí. Klenby v přízemí arkádové ochoze jsou valené, v patře pak křížové s vytaženými hřebínky, a tvoří tak harmonický kontrapunkt k rustikálnímu dřevěnému ochozu předsazenému na novodobě přistavěné hospodářské části.

Vstup do domu vede přes mázhauz - prostornou síň s mohutnou křížovou klenbou. Z něj se vchází do hlavní místnosti přízemí, jejíž lunetová klenba nese stopy původního řemeslného mistrovství. Právě tyto prostory byly při rekonstrukci na přelomu tisíciletí citlivě obnoveny a přetvořeny v muzeální expozice, které dnes připomínají historii města i jeho řemeslnou a vinařskou tradici.

Patro domu nabízí důstojné interiéry s plochými stropy, doplněné renesančními štukovými zrcadly. Nejreprezentativnější místností je sál přiléhající k hlavnímu traktu s valenou klenbou, jejíž štukové výseče vycházejí ze štítkových konzol a vrcholí kruhovými svorníky s motivem růžic. Tyto ornamenty patří k nejjemnějšímu uměleckému projevu, jaký se v běžné měšťanské architektuře na Moravě dochoval.

Neméně zajímavé jsou také sklepy. Dům má dva - takzvaný „suchý“ a „mokrý“. Ten druhý dnes hostí stálou expozici nazvanou Freudenreichův sklep a připomíná někdejší vlastníky domu. Mezi nimi vyniká zejména rodina Synkových, po níž dům nese své současné jméno. Bedřich a Julie Synkovi v něm až do 70. let 20. století provozovali obchod s textilem. Dům pak přešel do majetku města a po náročné rekonstrukci se stal kulturním centrem Hustopečí.

Nádvoří doplňuje studna a od roku 2023 také originální bronzová fontána „Královna“, připomínající Elišku Rejčku, která město zakoupila roku 1323. Autorkou výtvarně působivé sochy je polská sochařka Ewa Ross-Baczyńska.

Dům U Synků dnes není jen krásnou ukázkou měšťanského bydlení v období vrcholné renesance. Stal se také živým prostorem, kde se propojuje minulost s přítomností - v muzeálních expozicích, výstavách, galerii nebo kavárně Café Auspitz. Návštěvníci si zde mohou doslova sáhnout na historii - a přitom si třeba dát kávu vedle největší sochy kvasinky vinné, zapsané v České knize rekordů.

Dům Kryštofa Wissingera (měšťanský dům č. 116)

Na první pohled nenápadný měšťanský dům v Mrštíkově ulici ukrývá cenný doklad pozdně renesanční architektury z konce 16. století. Jeho stavba se datuje do roku 1594, což dokládá nejen letopočet vytesaný do kamenné desky nad vstupním portálem, ale také monumentální výtvarné ztvárnění průčelí, jaké bylo ve své době výrazem postavení i ambicí měšťanského stavu.

Dominantním prvkem fasády je pravoúhlý kamenný portál s profilovaným ostěním, zdobený jemným vegetabilním dekorem a výraznou návojovou římsou. Nad portálem se nachází erbová deska, nesená dvojicí kamenných lvů - symboly síly a důstojnosti. Tato deska, osazená sekundárně, nese iniciály K. I. Z. V., patrně připomínku Kryštofa Jana Wissingera z Vizovic, tehdejšího primátora Hustopečí. Jeho jméno dalo domu nejen historický kontext, ale i paměť v kameni.

Fasáda domu je hladká, členěná pouze nárožními pilastry s pásovou bosáží. Přízemní okna i portál byly později upraveny, přesto si stavba uchovává soudržný renesanční charakter. První patro je odděleno profilovanou římsou a zdobí ho pět pravoúhlých oken s jednoduchou novodobou šambránou a parapetní římsou. Celou budovu završuje sedlová střecha s podstřešní římsou.

Dům má půdorys ve tvaru písmene L a v jeho interiéru se dochovaly původní klenby - v přízemí valené se styčnými lunetami, v patře pak ploché stropy. Za pozornost stojí i pozůstatky arkýře s kamenickým ostěním a rozlehlé sklepy, které svědčí o hospodářském a společenském významu této měšťanské rezidence.

V 18. století se dům stal sídlem městské lékárny s názvem Panny Marie Pomocné, která zde sídlila řadu desetiletí. Dnes je objekt součástí hotelového provozu, avšak stále uchovává podstatné znaky své původní architektonické podoby. Je tak nejen památkou na renesanční éru Hustopečí, ale i živoucím příkladem kultivovaného měšťanského stavění, které město zdobilo v době jeho největšího rozmachu.

Dům Nohelových (měšťanský dům č. 98) 

Na Dukelském náměstí v Hustopečích se mezi řadou měšťanských domů vyjímá stavba, která spojuje architekturu pozdní renesance s noblesní secesní fasádou. Dům Nohelových, v jádru renesanční objekt ze závěru 16. století, je dnes nejen kulturní památkou, ale i symbolem živé umělecké paměti města.

Z ulice působí jako elegantní jednopatrový městský dům, jehož fasáda poutá pozornost propracovanou secesní výzdobou. Přízemí stavby je členěno pravoúhlými vstupy, přístupnými po čtyřech schodech, a širokými dřevěnými výkladci, jejichž tradiční řemeslné provedení bylo pečlivě obnoveno při nedávné rekonstrukci. Oddělení přízemí od patra zajišťuje profilovaná kordonová římsa, která podtrhuje klasicizující rytmus stavby.

První patro domu je architektonicky výrazně bohatší. Asymetrie fasády je zdůrazněna nízkým rizalitem s dominantním čtyřdílným oknem, jehož lemování i parapet jsou zdobeny geometrickými motivy. Suprafenstra nese trojici erbů, obklopených bohatým rozvilinovým ornamentem. Celou kompozici rámují pilastry s plastickou bosáží, zakončené konzolami, které se spojují s korunní římsou. Vrchol domu pak dotváří nízká atika se segmentově zaklenutým štítem, doplněná dvojicí dekorativních váz. Fasáda se tak stává uměleckým projevem secesního vkusu s jemnými reminiscencemi na historizující slohy.

V interiéru si dům zachoval původní renesanční dispozice. Přízemí je zaklenuto valenými klenbami s lunetovými výsečemi, v patře se nachází místnosti s plochými stropy. Sklep, přístupný ze dvora, je rovněž zaklenut valeně a dokládá hospodářskou funkci domu. Celý objekt je uspořádán do tvaru písmene L, s navazujícím dvorním traktem a hospodářskými přístavky. Zahrada a ohradní zeď s brankou uzavírají areál směrem do dvora.

Historie domu je bohatá a pestrá - vlastnily jej významné měšťanské rodiny, včetně hodináře Jana Nohela, po němž nese svůj dnešní název. Právě jeho vnučka, litografka a výtvarnice Věra Nohelová, vdechla domu novou uměleckou duši. Po roce 1980 zde působila její litografická dílna, a dům se stal otevřeným místem pro setkávání a tvorbu. Tento duch je s budovou spjat dodnes, díky městu, které dům v roce 2019 zakoupilo. 

Stará radnice 

Na Dukelském náměstí v Hustopečích stojí architektonicky ušlechtilá budova, její fasáda i vnitřní prostory vyprávějí příběh městské správy, požárů, šatlavy i dědečka prezidenta Masaryka. Tato řadová jednopatrová stavba se dvěma dvorními trakty navazuje na středověkou tradici radnice, přičemž současnou podobu získala zejména v období klasicismu, během 70. let 18. století, kdy nahradila starší renesanční radnici zničenou požárem roku 1722.

Z vnějšku zaujme především empírovou úpravou fasády z první třetiny 19. století, kdy byla stavba doplněna trojúhelníkovým tympanonem s městským erbem a plastickým rozvilinovým ornamentem. Průčelí je komponováno symetricky do pěti okenních os, se středovým mělkým rizalitem, ve kterém je vsazen vstupní portál a dvě okenní osy. Pravoúhlá okna zdobí půlkruhově zaklenuté šambrány s jemně profilovaným ostěním a navazující parapetní římsy. Nad vstupem je nadsvětlík ve formě půlkruhového okna, typický prvek městské klasicistní architektury. Fasáda je rytmizována pilastry s římsovými hlavicemi, které dodávají budově vznešený, až monumentální výraz, přestože zůstává měřítkem stále přiměřená malému městu.

Půdorys budovy má obdélný tvar, ke kterému kolmo přiléhají dvě dvorní křídla. V interiéru zůstaly zachovány pozoruhodné konstrukční prvky: přízemní prostory jsou zaklenuty valenou klenbou s lunetovými výsečemi, chodby zdobí tzv. pruské klenby a v patře najdeme kombinaci valených kleneb s výsečemi i místnosti s rovným stropem. Nejvýraznější historickou vrstvu interiéru představují gotické patrové sklepy a autenticky dochovaná šatlava, připomínající správní i trestní funkci budovy.

Kromě architektonické hodnoty nese Stará radnice i nesmazatelné otisky městské historie. V 19. století zde krátce sídlil okresní soud a zajímavou epizodou z počátku téhož století je i obecní hospoda v přízemí - jejím nájemcem byl Tomáš Kropáček, děd Tomáše Garrigue Masaryka.

Nová radnice

Na přelomu 19. a 20. století prožívaly Hustopeče bouřlivé období růstu a modernizace. Symbolem této proměny se stala nová radnice, která dodnes patří k nejvýraznějším dominantám Dukelského náměstí. Vznikla na místě renesančního domu č. 1 a její výstavba představovala nejen architektonický, ale i urbanistický zlom v dějinách města.

Autorem projektu byl uznávaný brněnský architekt a profesor německé techniky Dipl. Ing. arch. Ferdinand Hrach, který navrhl budovu ve stylu německé neorenesance - stylu typického pro městské a správní stavby na přelomu století, jenž kombinoval historizující tvarosloví s moderní funkčností. Stavbu realizoval rosický stavitel Richard Martin, který práce zahájil v roce 1905. Slavnostní otevření proběhlo 4. listopadu 1906 a náklady dosáhly tehdy značné částky 200 000 korun.

Architektonicky jde o monumentální, až naddimenzovanou stavbu, která svým měřítkem i hmotou výrazně překonala původní městskou zástavbu. Její vzhled je reprezentativní a stroze výpravný - s bohatě členěnou fasádou, vysokými štíty, arkýři a věžovitými nástavbami, které vytvářejí siluetu novodobého městského paláce. V použití zdobných prvků - jako jsou římsy, šambrány, bosáže či plastické detaily - lze číst odkaz na severoněmeckou renesanční architekturu.

Nová radnice však nebyla jen správním sídlem města. Měla víceúčelový charakter, odpovídající moderním požadavkům rychle se rozvíjejícího města. Své místo v ní našly kromě městského úřadu také spořitelna, notariát, policejní strážnice a důchodkový úřad - instituce důležité pro každodenní chod i prestiž města.

Přestože je nová radnice dodnes výrazným architektonickým orientačním bodem, její výstavba znamenala i zásah do původního rázu historického centra. Téměř trojnásobně převýšila výškové měřítko náměstí a spolu s ní nastoupila éra dalších stavebních zásahů, které nenávratně proměnily starobylý charakter Hustopečí.

Dnes je nová radnice nejen sídlem městského úřadu, ale také významným svědectvím o době, kdy se Hustopeče měnily z tradičního moravského městečka v sebevědomé správní centrum. Její fasáda tak nezdobí jen architektonické detaily, ale i otisk doby, která usilovala v Hustopečích mj. o vypjatou prezentaci germánství. 

Střelnice 

Na ulici Na Hradbách, v sousedství historické sklepní zástavby, stojí jedna z nejstarších dochovaných budov Hustopečí - Střelnice, jejíž příběh začíná v 16. století. Postavena byla pravděpodobně krátce po vybudování městských hradeb kolem roku 1580 a původně sloužila jako výcvikové místo pro místní domobranu. Právě její název připomíná dobu, kdy bylo nutné, aby měšťané ovládali kuše či později palné zbraně, a výcvik proto probíhal mimo centrum města - z důvodů bezpečnosti i hluku.

Architektonicky šlo o dvoupodlažní objekt jednoduchého, funkčního charakteru, který byl zároveň pevnou součástí městské obrany a společenského života. Ve vzdálenosti zhruba 200 metrů od stavby stával terč s lapačem střel, čímž byl zajištěn bezpečný nácvik střelby.

Po roce 1848 už střelba zůstala jen historickou vzpomínkou - střelci založili Střelecký spolek a budova byla prodána. Změnila řadu majitelů a dlouhá léta chátrala, až se nakonec ocitla na hraně demolice. Naštěstí ale došlo k zásadnímu obratu - město Hustopeče se rozhodlo objekt zachránit a investovat do jeho kompletní obnovy. Náročná rekonstrukce trvala téměř dva roky (2021-2023) a znamenala téměř zázračné znovuzrození budovy.

Z architektonického hlediska prošla Střelnice komplexním statickým zajištěním, byly obnoveny základy, odstraněno původní poškozené patro, položena nová střecha s dominantním krovem a věžičkou, která přivádí do interiéru přirozené denní světlo. Obnova fasády přinesla zářivý vnější vzhled s detaily v podobě kovaných oken, výklenků s hliněnými omítkami a působivého řešení prosvětlení prostoru.

Podobu interiéru navrhla architektka Helena Straková, která spojila historii s moderním designem. Dnešní Střelnice je multifunkčním prostorem, v němž se potkává historie, architektura a kultura města. Vznikla zde stálá expozice zaměřená na urbanismus Hustopečí, dějiny střelnice a vinařství, doplněná o interaktivní prvky, herní zóny pro děti i autentické předměty - například Hranačův lis, patřící prvnímu starostovi města, nebo kopii veduty z roku 1720.

Budova dnes není jen expozicí, ale i živým kulturním prostorem - konají se zde koncerty, přednášky, degustace a slavnostní akce. Střelnice se tak proměnila z chátrajícího brownfieldu v architektonickou dominantu vinařské čtvrti, která citlivě kombinuje svou historickou podstatu s novým využitím a moderním pojetím. Zachráněná stavba je tak nejen poctou ochráncům města, ale i skvělým příkladem, jak lze znovuobjevit a smysluplně oživit historické jádro města s respektem, vkusem a otevřeností.

Rezidence piaristické koleje 

Na první pohled působí jako nenápadná část dnešní Střední školy polytechnické v Hustopečích. Přesto jde o jednu z nejvýznamnějších historických staveb ve městě. Budova bývalé piaristické koleje - dnes jižní křídlo areálu školy - je výjimečným barokním objektem, který byl postaven v letech 1756-1770. Přímé linie, robustní zdivo, rytmizovaná fasáda i pravidelně členěná okna s hlubokými šambránami připomínají důstojnou architekturu 18. století, jejímž hlavním cílem bylo vyjádřit stálost, harmonii a účelnost.

Dvoupodlažní budova, jejíž hlavní průčelí je orientováno k východu, měla původně ambici stát se čtyřkřídlou rezidencí piaristického řádu. Realizováno však bylo jen východní křídlo, které dodnes tvoří kompaktní blok s dominantní, přesto vyváženou barokní siluetou. Vchod je umístěn na jižní straně, odkud se návštěvník dostane přímo do prostor někdejší kaple. Ta byla zasvěcena sv. Josefu Kalasánskému - zakladateli piaristického řádu - a její zachované klenby dnes tvoří architektonickou ozdobu školní jídelny. Vedlejší oltáře sv. Anny a Matky Boží se již nedochovaly, přesto zde zůstává patrná duchovní atmosféra místa.

Založení piaristické školy nebylo iniciováno samotným řádem, ale hustopečskými měšťany. Ti si od nové instituce slibovali rozšíření vzdělávacích možností pro své děti, které do té doby navštěvovaly jen triviální farní školu. Výstavbu financovalo město spolu s několika desítkami soukromých mecenášů. Výsledkem byla škola, jež po několik generací formovala mladé muže a ženy z Hustopečí i okolí. Její význam podtrhuje i to, že se stala druhou nejvýraznější budovou ve městě - hned po kostele sv. Václava.

Jedním z nejslavnějších studentů této školy byl Tomáš Garrigue Masaryk, který zde v letech 1861-1863 studoval a později na zdejší kantory s úctou vzpomínal. Z pedagogů je třeba zmínit například Celestýna Janáčka, strýce hudebního skladatele Leoše Janáčka, či syna Magdaleny Dobromily Rettigové - Josefa Ondřeje Liboslava Rettiga, který zde vyučoval botaniku.

Roku 1882 došlo k přestavbě a rozšíření budovy - vznikla tzv. Dívčí škola princezny Stefanie. Ač název napovídá jinak, v prostorách sídlila postupně mateřská, obecná i měšťanská škola. V meziválečném období zde působila německá měšťanská a obecná škola, a právě tehdy se začal význam školy postupně vytrácet. Prominentní německé rodiny, které se nesmířily se vznikem ČSR, začaly posílat děti raději do škol v Mikulově nebo Znojmě.

Osudy budovy během 20. století byly pohnuté: za války sloužila jako útočiště uprchlíkům a zajatcům, po roce 1945 jako internační tábor. V roce 1948 se však navrátila ke vzdělávací funkci - vznikla zde učňovská škola pro zedníky a malíře, která byla roku 1979 povýšena na střední odborné učiliště.

Dnes je budova opět střediskem odborného vzdělávání a navazuje na svou původní roli - poskytovat přístup ke kvalitnímu vzdělání pro široké vrstvy obyvatel. Její historický duch však zůstal zachován. Pokud se pozorně zadíváte na klenuté stropy, výklenky a členění fasády, pocítíte, že se zde historie snoubí s přítomností.

Kaple svatého Rocha v Hustopečích

Vystoupáte-li na Křížový kopec nad Hustopečemi, otevře se vám nejen výhled na město, ale 
i pohled na jednu z jeho nejpozoruhodnějších staveb - Kapli svatého Rocha. Tato kaple, dnes impozantní v novorománském stylu, je památkou na bolestnou dobu morové epidemie, která v roce 1679 zasáhla celou oblast, a zároveň unikátním architektonickým dílem, jež výrazně formuje krajinný ráz města.

Kaple vznikla původně jako morová kaple na ochranu před epidemií, která si v Hustopečích vyžádala stovky obětí. První základní kámen položil 11. září 1682 františkán Peter Franz, a stavba byla dokončena v roce 1690 díky úsilí městské rady, náboženských bratrstev a obyvatel. Vysvěcena byla Matce Boží a třem svatým patronům morových ran - sv. Rochovi, sv. Šebestiánovi a sv. Rozálii.

Původní raně barokní kaple byla postupem let několikrát opravována a rozšiřována, ale až obnova kaple z roku 1892-1894, dala vzniknout její dnešní podobě.

Kaple sv. Rocha je centrální stavbou s půdorysem čtverce, do kterého je vloženo osmiúhelníkové věžové těleso - tento princip jí propůjčuje výjimečnou prostorovou dynamiku. Fasády jsou řešeny s jemnou symetrií a přísností, jak je pro novorománský styl typické: čisté geometrické linie, jednoduchá monumentalita, důraz na plastické prvky a bohatě členěné římsy.

Vstupní průčelí je zdobeno pravoúhlým portálem lemovaným pilastry a archivoltou, nad nimiž se zvedá trojúhelníkový štít s typickým obloučkovým vlysem. Jednoramenný kříž na vrcholu pak završuje kompozici s lehkostí, ale i důstojností.

Interiér kaple je světlý, výškově otevřený, a doplněný bohatou liturgickou výzdobou, nástěnnými malbami a vitrážemi Ludvíka Kolka z let 1964-1965. Nároží čtvercového půdorysu jsou v interiéru vyřešena formou nik s konchou, což působí klidně a sakrálně. Oktogonální loď je zakončena valbovou střechou, na jejímž vrcholu se zvedá otevřená osmiboká zvonice s jehlanovou stříškou a křížem.

Díky své poloze na návrší a centrálnímu uspořádání s výraznými vertikálami kaple přirozeně dominuje okolní krajině. Její silueta se stala součástí panoramatu Hustopečí a z dálky působí jako tichý strážce města.

České státní gymnázium v Hustopečích (dnes nemocnice) 

Nápadná stavba (Němci označována jako česká palácománie) bývalého českého státního gymnázia v Hustopečích, dnes sloužící jako městská nemocnice, je příkladem vyvážené architektury meziválečného období. Její autor, brněnský architekt prof. Miloslav Kopřiva (1894-1968), dokázal vtisknout školní budově ráznou vážnost a důstojnost, přitom však s respektem k městskému okolí - bez okázalosti, ale s přesností a vkusem. 

Kopřiva se ve svých návrzích často inspiroval antikou, jejím přísným, ale harmonickým řádem. Tento vliv je patrný i na stavbě gymnázia v Hustopečích, která vznikala v letech 1926-1930. Její symetrická kompozice, výrazná osa vstupu, střízlivé detaily a citlivě volené proporce dávají vyniknout klasickému pojetí moderního veřejného objektu. Fasáda budovy je členěna rytmem oken a horizontálních říms, přičemž vstupní partie je zvýrazněna tím nejklasičtějším způsobem - pravoúhlým portálem a decentní římsou, která uzavírá průčelí jako symbolická koruna.

Vzhled budovy harmonizuje s urbanistickým prostředím Brněnské ulice, přičemž nepřekračuje výšku okolní zástavby a svou monumentalitu dosahuje spíše jemnou hrou objemů a proporcí než výškou nebo dekorací. Právě tato střídmost a důraz na rovnováhu činí z Kopřivova návrhu dílo mimořádně hodnotné - školní stavbu, která působí jako přirozená a důležitá součást městské krajiny.

Budova byla slavnostně otevřena 14. září 1930 za účasti tisíců lidí. Byla tehdy vyvrcholením snah místních českých spolků, především Matice hustopečské, o vznik plnohodnotné české střední školy ve městě, kde do první světové války dominovala německá populace. Architekt Kopřiva navrhl školu nejen jako funkční vzdělávací prostor, ale i jako symbol nového, demokratického a českého charakteru meziválečných Hustopečí.

Druhá světová válka však přinesla budově gymnázia nečekaný zlom. V roce 1938 byla škola uzavřena, a budova během okupace sloužila jako lazaret pro jednotky SS. Po válce sice znovu krátce sloužila školství, avšak v roce 1952 byla definitivně přeměněna na nemocnici, která v ní sídlí dodnes.

Navzdory změně účelu se však budova dochovala v překvapivě autentické podobě - přinejmenším zvenčí. Stále je možné číst v jejích proporcích původní záměr architekta: vzdát poctu vzdělání a ideálům první republiky prostřednictvím architektury, která nesklouzává k pompéznosti, ale působí přirozeně, klidně a pevně.

Děkujeme Městskému muzeu a galerii Hustopeče za podporu projektu a poskytnuté materiály. Za poskytnuté fotografie děkujeme také Turistickému informačnímu centru v Hustopečích.