SVITAVY - kniha o architektuře, přehlídka stavebních slohů a socha Mateřské lásky

Letem městem Svitavy

Město Svitavy, rozprostírající se v zelené krajině svitavské pahorkatiny, představuje fascinující příklad přirozeného urbanistického a architektonického vývoje. Místo, kde pramení řeka Svitava, začalo psát svou historii již ve 12. století. Svůj název získaly podle říčky Svitavy, která je připomínána v Kosmově kronice české již před rokem 1125. V blízkosti tohoto vodního toku vznikla díky kolonizační činnosti premonstrátského kláštera
v Litomyšli (založeného roku 1145) osada s románským kostelem sv. Jiljí, známá jako „Stará Svitava“. Ve 13. století následovala druhá kolonizace, vedená převážně německy mluvícími osadníky, která vedla k založení nové sídelní jednotky – tzv. „Nové Svitavy“, dnešního města Svitavy.

Od počátku bylo město úzce spojeno s vodou – jak v krajině, tak i v hospodářství – a zároveň se stalo důležitou křižovatkou obchodních cest mezi městy vzdálenými do 70 kilometrů. Charakteristickým rysem městského jádra je dodnes náměstí Míru, které se svou délkou řadí k nejdelším oboustranně loubeným náměstím v České republice. Středověkou tvář tehdy formovaly věže u hradeb a kostelů, ale časem se město vyvíjelo dál a proměňovalo svou podobu.

Svitavské panství bylo v průběhu staletí často propůjčováno, prodáváno i zastavováno. V roce 1484 došlo
k významné změně – tehdejší správce olomouckého biskupství Jan Filipec vykoupil Svitavy od Ješka Svojanovského z Boskovic, čímž se město opět stalo majetkem olomouckých biskupů. Tento krok měl zásadní vliv na další směřování města a upevnil jeho církevní a kulturní postavení.

Dramatickým momentem v historii města byl velký požár v roce 1781, který zničil 243 domů včetně radnice. Následná obnova trvala celé generace. Skutečnou proměnu ale přineslo 19. století, kdy byla v roce 1849 vystavěna železnice. Tím se otevřela cesta k industrializaci a rychlému růstu – vzniklo zde až sto textilních továren a Svitavy si vysloužily přezdívku „západomoravský Manchester“.

Mnohé z někdejších továren dnes slouží novým účelům, ale jeden industriální objekt si své jméno uchoval – Fabrika, dnes moderní multikulturní centrum a symbol transformace města. Významnou architektonickou stopu zanechaly také honosné vily bývalých průmyslníků, které dodávají městu kulturní i vizuální pestrost.

Svitavy jsou rovněž městem betlémů – v době pouti ke sv. Jiljí (na přelomu srpna a září) zde vznikají unikátní dřevěné sochy, které připomínají silnou lidovou tradici. Kulturní scénu doplňuje Muzeum esperanta, jediné svého druhu v České republice, sídlící v Ottendorferově domě, který ukrývá i nádherný koncertní sál, obdivovaný pro svou výstavbu i akustiku.

Neopomenutelným jménem je Oskar Schindler, rodák ze Svitav, který během druhé světové války zachránil přes 1 200 Židů před holokaustem. Jeho životní příběh inspiroval slavný film „Schindlerův seznam“. Ve městě dnes stojí památník Oskara Schindlera, připomínající jeho výjimečný čin lidskosti.

Mezi významné osobnosti spojené se Svitavami patří mnoho dalších jmen, např. Johann Budig, starosta a podnikatel, který se zasloužil o modernizaci města a výstavbu městské elektrárny, a Viktor Felber, uznávaný technik a rektor ČVUT, který byl popravený za druhého stanného práva v roce 1942 (pamětní deska připomíná jeho rodný dům). Významný podíl na uchování kulturní paměti města mají historik Carl Lick, výtvarník a pedagog Miroslav Sychra, a kronikář Radoslav Fikejz. Mezi dalšími vyniká Alexander Makowsky, přírodovědec a profesor geologie, a hudebník František Černý, zakladatel skupiny Čechomor, který výrazně přispěl
k popularizaci české lidové hudby.

Za pozornost stojí i socha Mateřské lásky, jejíž podoba se nachází pouze na třech dalších místech na světě -
v New Yorku, Výmaru a Stuttgartu – a symbolizuje univerzální hodnotu lidského citu.

Ačkoli se město mění, jeho historická i kulturní paměť zůstává živá. Díky mobilnímu navigačnímu systému
po památkovém okruhu města můžete navštívit více než 30 svitavských památek na téměř 6 km dlouhé vyhlídkové trase. Svitavy nejsou jen městem historie - jsou městem v pohybu, kde se každý měsíc něco děje, a kde se architektura stává jazykem pro čtení minulosti i současnosti.

Městská památková zóna - náměstí (79 aktuálně chráněných prvků)

Historické jádro Svitav nabízí jedinečnou možnost projít se dějinami v kulisách městské architektury. Toto původně maloměsto na pomezí Čech a Moravy se v polovině 13. století proměnilo v plnohodnotné městské centrum a od té doby se jeho urbanistická struktura i architektonický vzhled neustále vyvíjely. Dominantou je náměstí Míru, které se řadí mezi nejdelší oboustranně podloubím lemovaná náměstí v republice a představuje doslova encyklopedii stavebních slohů.

Zástavba v prostoru náměstí vznikala organicky, převážně podél staré obchodní stezky. Původně se zde nacházelo 83 měšťanských právovárečných domů, obklopených městskými hradbami. Středověké domy byly zbudovány z levných a dostupných materiálů jako dřevo a opuka. První známý požár města v roce 1590 proměnil charakter centra - kamenné domy nesly znaky renesance, kterou později vystřídal barokní styl. Významným mezníkem byl požár roku 1781, který poškodil většinu domů a vedl k rozsáhlé přestavbě celého náměstí.

Stavební činnost však pokračovala i v následujících stoletích, a tak se v památkové zóně dnes potkávají gotika, renesance, baroko, klasicismus, historizující slohy, novorenesance, secese i moderní architektura 20. století. Do roku 1982 narušovala centrum intenzivní tranzitní doprava, což způsobilo rozsáhlé škody. Ty se městu podařilo zmírnit rekonstrukcí z let 1993-1994, za kterou obdrželo národní ocenění za revitalizaci městského jádra.

Při poznávání tohoto historického prostoru je ideální začít u domu U Mouřenína - nejstarší stavby na náměstí, postavené roku 1554 v renesančním stylu. Dnes zde sídlí městské informační centrum. Hned vedle se nachází červená budova původní radnice, od které se lze vydat kolem měšťanských domů různých epoch až
ke kostelu Navštívení Panny Marie, odkud je nádherný výhled na celé město. Svitavské náměstí tak není jen centrem města, ale živou kronikou architektury, kultury i lidských osudů.

Langerova vila

Mezi nejvýznamnějšími architektonickými skvosty Svitav zaujímá přední místo Langerova vila, postavená v historizujícím stylu (neobarokní), pro jednu z nejzámožnějších svitavských rodin konce 19. století. Navrhl ji významný brněnský architekt a profesor Germano Wanderley, jehož rukopis nese i impozantní Ottendorferova knihovna. Samotnou stavbu pak dokončil jeho syn Hugo v roce 1892.

Původním majitelem byl Julius Langer, zakladatel místního dřevozávodu. Po jeho smrti převzal vilu i podnik syn Robert, avšak během hospodářské krize 30. let se rodina dostala do finančních potíží, kvůli nimž musela vilu včetně okolního parku postoupit svitavské spořitelně. Ta ji roku 1933 pronajala městu a v roce 1942 se objekt stal jeho majetkem. Od té doby v něm sídlí radnice a vedení města.

Z architektonického hlediska je vila mimořádně bohatě zdobenou ukázkou neobarokního stylu. Fasádě dominuje patrový portikus se čtyřmi dórskými sloupy a balkonem neseným jónskými sloupy, zakončený segmentovým štítem s bohatou plastikou. Rizality na severním průčelí vrcholí věžemi s cibulovitými střechami a lucernami. Fasádu oživují dekorativní šambrány s motivy mušlí, hlaviček a festonů, a v horních partiích okna doplňují kartuše a maskarony. Bohatě zdobené stupňovité štíty s vegetabilními prvky i kruhovými okny přispívají
k monumentálnímu výrazu stavby. Zvláštní pozornost zaslouží čtveřice alegorických soch v nikách, představující architekturu, sochařství, hudbu a malířství.

V poválečném období vila zůstávala dlouhá léta téměř beze změn, pouze s nevýraznou šedou omítkou, která zakryla její původní výzdobu. Významné změny přineslo až poslední desetiletí. V letech 2016–2017 byla zrekonstruována obřadní síň, zásadní obnova vnějšího vzhledu probíhala mezi roky 2018 a 2021 – vila získala zpět svou zdobnou fasádu a změnou prošla i parková úprava okolí. Renovace interiérů včetně restaurování reprezentativních prostor (vstupní hala, vestibul v prvním patře a přízemí) bylo dokončeno na jaře 2025.

Součástí areálu je veřejnosti přístupný park Jana Palacha, který slouží k odpočinku i kulturním akcím. Zajímavostí je i sousední technický objekt, jenž byl v roce 2009 přestavěn na moderní informační centrum věnované Oskaru Schindlerovi a doplněn o kavárnu - autory této úpravy byli architekti Petr a Jan Stolínovi.

Za svou architektonickou hodnotu získala vila v roce 2021 ocenění "Památka Pardubického kraje" a svitavský díl pořadu Šumná města architekta Davida Vávry ji připodobnil ke zmenšenému drážďanskému Zwingeru - symbolu elegance a historické kontinuity.

Ottendorferův dům

Ottendorferův dům je významnou kulturní památkou, která v sobě spojuje bohatou historii 
a architektonickou hodnotu. Tato jednopatrová budova ve stylu německé neorenesance byla postavena v letech 1891–1892 z iniciativy svitavského rodáka a mecenáše Valentina Oswalda Ottendorfera. Projekt byl veden podle plánu newyorského architekta, ale přepracovaný brněnským architektem Germanem Wanderleym, který stavbu přizpůsobil rakouským stavebním normám. Dům vznikal za přispění mnoha místních řemeslníků a firem, kteří vtiskli stavbě její pečlivě propracovanou podobu.

Architektonicky je Ottendorferův dům bohatě zdobený. Průčelí z červených cihel je horizontálně členěno profilovanými římsami a zakončeno stupňovitým volutovým štítem s rozetami, obelisky 
a trojúhelným nástavcem. Okna jsou osazena v bosovaných šambránách s klenáky a rozvilinami ve cviklech, některá s trojúhelníkovými nebo rovnými nadokenními římsami. Vstupní portál je zdobený tympanonem
s ornamentem a kartuší s nápisem „EINGANG ZUM SAAL“. Dominantou budovy je věž, která v horním patře přechází v osmibokou a je prolomena kulatými okénky. Střecha je sedlová s břidlicovou krytinou.

Paralelně s knihovnou vznikala i Budigova vila - reprezentativní sídlo tehdejšího starosty Johanna Budiga, postavené ve stylu německé neorenesance. Dnes slouží jako Městské muzeum a galerie ve Svitavách.

Ottendorferův dům byl slavnostně otevřen 21. srpna 1892 a sloužil jako veřejná knihovna a čítárna, která se stala největší německou knihovnou na Moravě. Provoz zahájila 1. listopadu téhož roku s knižním fondem čítajícím 7 400 svazků. V následujících desetiletích se fond dále rozrůstal - do roku 1902 na 16 500 svazků, v roce 1932 dokonce na 23 574.

Součástí slavnosti otevření knihovny bylo i odhalení sousoší „Mateřská láska“, bronzové sochy od Adolfa von Donndorfa, kterou Ottendorfer věnoval památce své matky. Podstavec z masivní švédské žuly s uměleckými doplňky, chrliči a nádržkami na vodu navrhl brněnský sochař Johann Tomola. Sousoší bylo později přemístěno do městského parku Jana Palacha. Zajímavostí je, že sousoší Mateřská láska není unikátem pouze svitavským - celkem existují čtyři verze tohoto díla. První stojí na Union Square v New Yorku, další varianta zdobí veřejný prostor ve Výmaru, kde je známá jako Mutterbrunnen, a další se nachází ve Stuttgartu pod názvem Pauliner Brunne.

Multikulturní centrum Fabrika

Multikulturní centrum Fabrika ve Svitavách je výjimečným příkladem moderní přestavby industriálního objektu na prostor kulturního a společenského života. Vzniklo mezi lety 2005 až 2008 rekonstrukcí části bývalé továrny bratří Ettlů z roku 1926, která později sloužila jako barevna podniku Vigona. Díky evropským fondům se z chátrající průmyslové stavby podařilo vytvořit multifunkční, vzdělávací, komunitní a kulturní centrum, které dnes představuje ukázku současné účelné architektury 21. století.

Budova má čtyři podlaží a nachází se v blízkosti centra města, čímž se stala výraznou dominantou této části Svitav. Okamžitě upoutá svým barevným řešením fasády a výrazným logem. Vstupní fasáda je orientována směrem ke Komenského náměstí a její výrazný vzhled utvářejí tři horizontální řady pásových oken, které prostupují mírně předsazené svislé lizény. Hlavní vchod do budovy je tvořen hlubokým vykrojením do dvou pater, které ústí do vzdušné pasáže chráněné industriální markýzou.

Součástí budovy je i divadelní sál se samostatnou kapacitou 404 míst k sezení, stejně jako městská knihovna
a řada dalších organizací.

Napravo od původní budovy byla přistavěna moderní část se sálovou částí. Nová přístavba má hladkou fasádu
a je sevřena mezi dvě výrazné hmoty - historickou budovu a převýšený blok jeviště. Právě zde se nachází velký kongresový a víceúčelový sál s variabilním uspořádáním a technickým zázemím. Díky posuvné elevaci může být přizpůsoben různým typům akcí.

Fabrika se tak stala centrem kulturního, vzdělávacího a komunitního dění ve Svitavách a zároveň příkladem zdařilé transformace průmyslového dědictví pro potřeby současného města. 

Smuteční obřadní síň

Smuteční obřadní síň ve Svitavách představuje výjimečný příklad české brutalistní architektury z období let 1948-1989. Tuto stavbu navrhli architekti Pavel Kupka a Bohumil Blažek, kteří ke spolupráci přizvali výtvarnici Markétu Lierovou a sochaře, malíře, grafika Karla Nepraše. Realizace probíhala v letech 1969 až 1973.

Stavba využívá estetiku pohledového betonu, inspirovanou tvorbou Le Corbusiera, kde otisky dřevěného bednění vytvářejí texturu připomínající vrásnění lidské kůže. Svažitý terén parcely umožnil umístit technické zázemí do přízemí, čímž se hlavní prostor síně nachází ve zvýšené poloze. Budova kombinuje masivní betonové stěny s prosklenou fasádou, která poskytuje výhled na panorama města. Pravoúhlé objemy stavby jsou oživeny válcovým schodištěm vedoucím na zpěvácký kůr. Interiér síně je osvětlen vrchním bazilikálním osvětlením, které vytváří atmosféru intimity a smířlivého neklidu.

Výzdoba síně, vytvořená Karlem Neprašem, reflektuje tematiku plynutí času a koloběhu lidského života. Tato symbolika se projevuje ve slunečních hodinách, zvonech zavěšených na konzolách nad vstupem, mramorové výplni kruhového okna a plastických siluetách mužských a ženských postav na jižní stěně síně. Neprašovy strohé realizace navozují existenciální emoce a podtrhují celkovou atmosféru místa.

Smuteční obřadní síň ve Svitavách je považována za jednu z nejpůsobivějších veřejných staveb české architektury druhé poloviny 20. století. Její jedinečný design a výtvarné zpracování ji řadí mezi významné památky brutalistního stylu v České republice.

Za podporu projektu a poskytnuté materiály děkujeme městu Svitavy.