Architektura Moravského krasu a okolí

Moravský kras a jeho okolí je místem jedinečných přírodních úkazů, přesto se tento článek vydává za jejich lokální architekturou, která je postavena nejen na pevných stavebních základech, ale i na silných příbězích místních obyvatel, díky kterým mají stavby svoji duši. Moravský kras a jeho okolí má nespočet krásných míst k obdivu, ale rozhodli jsme se vybrat několik staveb, mimo město Blansko, které si za nás rozhodně zaslouží větší pozornosti. Většina z nich vznikla především díky odhodlání, pospolitosti, pracovitosti místních obyvatel a úspěšných podnikatelů, kteří měli na místní rozvoj velký vliv.  

Moderní kostel svatého Josefa v Senetářově

Kostel svatého Josefa (moravské Ronchamp) je mimořádně nadčasová a kvalitní sakrální stavba. Nese v sobě nese hlubokou duchovní symboliku, ale i silnou spojitost s nadějemi místních obyvatel, kteří si dali slib
k jeho výstavbě během 2. světové války, až po téměř takzvaný zázrak jeho výstavby, vzhledem k době, ve které byl postaven - v dobách totality.  

Kostel svatého Josefa v Senetářově měl svého předchůdce v podobě malé pozdní barokní kaple z roku 1855, která byla sice v roce 1891 opravena a rozšířena, ale stále nebyla kapacitně dostačující a byla situována
na nebezpečném místě, na křižovatce silnic. Jelikož místní obyvatelé Senetářova byli v roce 1942 ze své vsi vyhnáni nacisty, dali si slib, že v případě návratu domů, postaví novou kapli nebo kostel. A k tomu naštěstí došlo, ale až v druhé polovině 60. let, kdy nastalo krátké období uvolnění, a jedovnický farář P. František Vavříček byl odhodlaný tento slib dotáhnout do zdárného konce a oslovil brněnského umělce Ludvíka Kolka, který během dvou týdnů, na svátek sv. Josefa, dodal ideový koncept stavby. Zvláštností je i ten fakt, že Ludvík Kolek byl spíše umělec a sochař, který doposud žádnou jinou stavbu nenavrhl. Ludvík Kolek se inspiroval návrhem slavné kaple  Ronchamp (UNESCO) od věhlasného mistra moderní architektury Le Corbusiera. V roce 1969 bylo vydáno stavební povolení na náhradu za starou kapli. Stavba trvala pouhé dva roky, na kterou se získaly finance z darů celé republiky, a na které si odpracovali mnoho brigádnických hodin místní občané a věřící ze širokého okolí.
V červu 1971 byl kostel dokončen a první bohoslužba proběhla 11. července 1971 za přítomnosti cca 15 000 věřících z celé tehdejší ČSSR pod podmínkou Ústředního výboru KSČ - možnost bohoslužeb, ale bez vysvěcení, na kterou farář přistoupil. Vysvěcení kostela se místní obyvatelé dočkali až po revoluci, 7. července 1991,
při příležitosti pořízení nových varhan. 

Kostel sv. Josefa je stavbou nepravidelného půdorysu, inspirován architektonickým tvaroslovím Le Corbusiera. Stavba je umístěna v severní části obce na mírném návrší, nad rybníkem, a naproti Obecnímu úřadu.  Kostel je obdarován bohatou liturgickou symbolikou, jak ve svém exteriéru, tak interiéru. 

Dominantním prvkem stavby je jednoznačně železobetonová skořepinová střecha nad prostřední lodí, která se zvedá a zužuje směrem k oltáři. L. Kolek tímto chtěl znázornit vzestupnou cestu ducha a vykrojením zobrazení nebe, které je též předmětem liturgie. Posléze se spíše přistoupilo na výklad plující lodi, proplouvající cestami života, která sbírá věřící a veze je k Bohu. Nechybí zde vysoký jednoduchý kříž (vykoupení člověka) a zvonička (radost, kterou přináší evangelium). Pod schodištěm kostela, u rybníčku, je umístěna barokní socha svatého Josefa, která byla dochována z původní kaple. 

V interiéru kostela jsou zakomponované všechny liturgické změny z druhého vatikánském koncilu (obrátil liturgii čelem k lidu, vpravo od oltářního stolu je ambon, a vlevo svatostánek, varhany jsou vepředu – všichni jsou si blízko). Liturgie byla tedy těžištěm pro tuto stavbu Ludvíka Kolka. Zajímavostí je oltářní obraz, který je věnován Nejsvětější Trojici – Otce, Syna a Ducha Svatého. Okenní otvory vyplňují vitráže. Patron kostela sv. Josef je zobrazen v bronzovém reliéfu umístěném nad ambonem. Mimořádným uměleckým dílem je čtrnáct abstraktních obrazů (kombinace emailu a oleje) Křižové cesty od Mikuláše Medka, které jsou zavěšené
v jednolité řadě. 

V tomto krásném kostele se mše konají jedenkrát za měsíc, a to druhou neděli v měsíci v 9:00 hodin a každý pátek: v letním období v 19:00 hodin, v zimním období v 17:00 hodin.

Největší evangelický kostel na Moravě ve Vanovicích

Evangelický kostel ve Vanovicích patří k tomu největšímu na Moravě. Vanovický kostel v sobě ukrývá unikát – pérové zvonění z lité oceli, která nahrazovala klasické zvony a je možné, že je jediným zachovaným přístrojem na celém širém světě. 

Před nynějším kostelem zde stával menší a takzvaný „toleranční“ kostel, který byl vystavěn v roce 1782, rok
po vydaném tolerančním patentu císařem Josefem II., který měl tolerovat i jiné církve než jen církvi katolickou. Toleranční kostel měl omezující předpisy, které zakazovaly mít u kostelů klenutí oken, klenby, věže, zvony a jiné prvky, které by připomínaly katolický chrám. V roce 1826 bylo rozhodnuto o stavbě nového většího evangelického kostela, ke které došlo až o 18 let později, protože samotná podpora v povolené toleranci nebyla velká a peníze se sháněly na stavbu obtížně. Stavba v roce 1844 tedy dosahovala tedy již současných rozměrů, ale věže ji stále chyběly. V tomto roce však získal kostel svůj unikát namísto zakázaných zvonů, který zajistil současný farář
u německé firmy Krupp. Tato firma vyráběla speciální zařízení – péra z lité oceli, vydávající zvuk zvonů. Tento důmyslný stroj se skládá z kovové části, která rozpohybuje dřevěná kladívka a ta udeří do zavěšených pér. Stroj (vyhlášený kulturní památkou v roce 2013) je v kostele doposud, a díky renovaci je i po staletích fungující, využívaný na mimořádné události. Současné podoby se kostel dočkal roku 1865, po druhém patentu, který již všechny církve zrovnoprávnil. Ke kostelu konečně přibyly dvě věže a byly zavěšeny tři skutečné zvony. Během válek o dva zvony kostel přišel, a od té doby je využíván jeden zvon. Opravy se dočkaly v roce 2010 i věžní hodiny, které se zastavily pravděpodobně za druhé světové války. 

Kostel je vystavěn v duchu historického eklekticismu, ve kterém převažují novorománské prvky. Kostel je jednoduchý a výzdoba kostela je strohá, ve kterém nenajdeme žádné sochy a obrazy svatých. Samotná architektura svou jednoduchostí a světlou malbou vyjadřuje krásu a čistotu, která odlišuje evangelické kostely
od kostelů katolických. Středem kostela je také doposud využívaná kazatelna (na rozdíl od katolických kostelů)
a stůl Páně. 

Kaple sv. Václava a sv. Anežky České v Šošůvce

Po kapli toužili věřící z Šošůvky dlouhá léta, slibovalo se jim to od roku 1942, kdy byla zbourána zvonička, ale až roku 1992 dostala stavba zelenou, o tři roky později si dokonce vybrali i její podobu. Z pěti modelů si vybrali návrh blanenské architektky Moniky Sirné. V roce 2001–2002 byla kaple vystavěna a v roce 2002 vysvěcena. 

Působivá kaple je stavbou v moderním stylu, ale zachovává si rysy venkovského kostelíka. Stavba symbolizuje sepjaté ruce, kde je v pomyslných dlaních držen 91 kilogramů těžký zvon, sladěný s tónem zvonu ve sloupském kostele. Kaple ušlechtilých tvarů sahá svým křížem nad střechou do 19, 5 metrů vysoko.  Svoje místo dostala u místního hřbitova, na návrší, s výhledem na Moravský kras, které ukrývá ve svém nitru přes 1100 jeskyní. Interiér kaple měl být původně skromný, ale působivý exteriér si nakonec vyžádal stejně tak i kvalitní interiér.  Valér Kováč navrhl pro kapli oltář, za kterým dominuje modrý kříž z čirého řezaného skla o váze 740 kg a výšce téměř 5 metrů. 

Toto unikátní dílo svou architekturou a okolím je bezpochyby místem pro zastavení a zklidnění zrychleného světa, nejen pro věřící, ale i pro cyklisty, kteří projedou místní Jantarovou stezkou po mezinárodní cyklotrase č. 5. 

Kaple sv. Barbory v Rudici (patronka horníků a jeskyňářů)

V Rudici čekali občané na svoji kapli dlouhá léta. Až do konce 20. stol. byla zde jedinou sakrální stavbou malá kaplička sv. Antonína. V 70. letech 20. stol. se snažil o výstavbu kaple jedovnický farář František Vorlíček, který chtěl kapli vystavět současně s kostelem v Senetářově, kde se stavba zázrakem povedla dokončit. Až po revoluci se začalo opět jednat o výstavbě kaple v Rudici. V roce 1990 byl na tomto místě posvěcen základní kámen, ale výběr správného pozemku a projektu stavby zabral dlouhý čas.  Výstavba byla zahájena v roce 1999 při posvěcení místa stavby, které leží za vsí při cestě na místní hřbitov. V září roku 2002 byla kaple slavnostně otevřena. 

Projekt a vnitřní vybavení navrhla brněnská architektka Petra Vorlíčková. Stavba proběhla opět díky několika tisícům brigádnických hodin. Stavba je kompozicí dvou prvků – cihly a místního vápencového kamene (vilémovický vápenec z Moravského krasu), které citlivě zapadají do krajiny. Střecha je pokryta šedou břidlicí. Interiér je příjemně sladěný dřevěnými doplňky (podpěrné sloupy, strop, oltářní kříž, lavice) na čtvercovém půdorysu s otevřeným krovem. Otevřený krov je vytvořen křížením dvou uskočených sedlových střech, které podpírají čtyři modřínové kmeny. V presbytáři se nachází krásný kříž z modřínového dřeva oslavující oslavného Krista krále bez hřebů, jehož autorem je brněnský výtvarník Patrik Vlček. Součástí interiéru je novogotická socha sv. Barbory. Ve věži je umístěný zvon, o hmotnosti 100 kg, který nese jméno svatořečeného papeže Jana Pavla II. 

Velká a malá vila rodiny Löw-Beer ve Svitávce 

Rodina židovských německých průmyslníků Löw-Beerů se na přelomu 19. a 20. století výrazně podílela
na rozvoji textilního průmyslu na Moravě až do vypuknutí 2. světové války, kdy většina členů rodiny emigrovala,
a jejich majetek byl znárodněn. Do Svitávky přišli Löw-Beerovi na přelomu 17. a 18. století z Boskovic. 1843 vybudoval ve Svitávce Moses Löw-Beer přádelnu vlny, kterou poté rozvinul s potomky do prosperující textilní továrny.  Podstatná část jejich podnikání v oblasti textilní výroby byla soustředěna ve Svitávce, tak je logické,
že si pro umístění sídla, Velké vily a malé vily, zvolili právě Svitávku. 

Obě vily byly vystavěny na počátku 20. stol. a mají společného autora. Je jím brněnský stavitel Josef Nebehosteny, který se podílel na projektu a stavbě hlavního brněnského nádraží, tamního Mahenova divadla
a dalších významných staveb.

V roce 2010 byla odsouhlasena celková rekonstrukce. Dnes ve velké vile sídlí Úřad městyse Svitávky a zdejší knihovna, zatímco malá je v soukromém vlastnictví.

Velká vila byla vystavěna v letech 1900-1902. Ve velké vile bydlel Benno Löw-Beer (nar. 1874) s manželkou Hansi a třemi dětmi (Marií, Fritzem a Ernstem). Dále zde bydlel Rudolf Löw-Beer (nar. 1865) s manželkou Editou a dvěma dětmi (Helenou a Pavlem).

Vila má zámecký charakter v secesním duchu s barokními a klasicistními prvky. Dispozice objektu
na obdélném půdoryse je řešena jako podélný dvoutrakt. Mezi hlavní dominanty patří noblesní vstupní mramorové schodiště, uvnitř budovy, vedoucí do obrovské haly. Ve vestibulu stálo sousoší andělů, kteří drželi lampiony osvětlující schodiště. Dalším dominantním prvkem je reprezentativní schodiště vedoucí do prvního patra budovy. Na stěnách v hale byl zelený stříbrem protkaný brokát. Dále se v hale nacházel krb, stával zde
i kulečník, šachový stolek, zelená kožená křesla, brokátem potažená lavice. Kromě klasických pokojů zde byla knihovna s tisíci svazky nebo hostinský pokoj se starožitným nábytkem. Vnitřní část vily prošla v polovině 30. let 20. století přestavbou, kterou inicioval Fritz Löw-Beer, a to podle projektu architekta Rudolfa Baumfelda. Některé místnosti byly upraveny ve smyslu „domácího muzea“ pro Fritzovi sbírky asijského umění (dochováno jen
ve fragmentech). Zajímavostí velké vily byla prádelna, která se nacházela na půdě (unikátní systém pro svod dešťové vody, sloužící dodnes). Voda byla sváděna koryty na půdu, odtud do zásobníků a poté využívaná na praní.

Malá vila byla postavena v roce 1906. Vilu si nechal vystavět Alfred a Mariana Löw-Beer, kde společně žili
s třemi dětmi Max, Greta (provdaná za Fritze Tugendhata), Hans. I tato stavba byla vystavěna v neobarokních formách, která má charakter příměstského letohrádku zasazeného do krásného parku. U malé vily je dominanta v podobě vnějšího vstupní schodiště s terasou, která ústí do vstupní haly. Vila je třítraktová
a dvoupodlažní stavba na přibližném půdorysu čtverce se sníženým přízemím a kýlovou střechou. Malá vila je situována nedaleko od Velké vily. Koncepce interiéru je podobná jako u Velké vily, jejíž součástí byl též krb, velká knihovna, jídelna s letní terasou a mnoho dalších pokojů s vyřezávaným mahagonovým nábytkem.  

Obě vily jsou zakomponovány do nádherné zahrady rozléhající se na 3, 5 hektarech. Zahrada měla snad vše pro trávení volného času a technického zázemí – dřevěný altán, vytápěný skleník na pěstování okrasných květin – především pro růže a primule (v současné době slouží skleník jako sezónní výstavní prostory), včelín, garáže, kuželna, tenisový kurt a bazén, který byl osvětlený a vyhřívaný potrubím z nedaleké továrny (v zimě jako kluziště). Od okrasného parku byla oddělena užitková zahrada s ovocnými stromy a zeleninovými záhony (plodiny využívala i část rodiny usazená v Brně, včetně rodiny Tugendhatů). V parku byly vedle řady vzácných dřevin hlavně magnólie a sakury s japonským altánkem (pravděpodobně vyplývající z Fritzova zájmu
o východoasijské umění). V roce 1913 koupil Alfred Löw-Beer krásnou secesní vilu v Brně, s obrovským pozemkem. Vrchní část pozemku daroval své dceři Grétě, kde si Gréta s Fritzem nechali postavit světoznámou vilu Tugendhat, která je zapsána v seznamu UNESCO. 

Unikátní huť u Adamova

Tento pozůstatek hutnického komplexu vybudovaný knížetem Janem Adamem z Lichtensteina, v první polovině 18. století, patří k nejstarším dochovaným hutím ve střední Evropě. Stará huť, která se stala v roce 2014 národní kulturní památkou (vysoká pec a Kameňák), se rozkládá téměř na 12 hektarech ve střední části Moravského krasu, v Josefovském údolí (údolí Křtinského potoka), mezi Adamovem a Křtinami. V současném komplexu je k vidění dominanta v podobě vysoké dřevouhelné železářské pece zvaná Františka (vysoká 10 metrů), navážecí rampy, dvě pece na pálení vápna, bývalá modelárna zvaná Kameňák (dnes expozice železářství) a původně hostinec Švýcárna (dnes ekologické centrum a obytné objekty v soukromém vlastnictví). Dnešní památkový areál je pod správou Technického památkového muzea v Brně, které dodnes podává svědectví o těžbě rudy a jejím následném zpracování.

Hlavní úkolem Staré hutě byla výroba zbraní pro armádu (např. granáty, hmoždířové bomby), později bylo hlavní žádanou komoditou kujné železo, a ještě poté lité železo jako součásti nejrůznějších strojů. 

Podle nejstaršího mapového materiálu zachycující stav objektu v polovině 18 stol., bylo jeho součástí šest budov rozložených na obou březích náhonu, které vedlo vodu z potoka na vodní kolo pohánějící dmýchadla vysoké pece. V roce 1793 a 1808 došlo v huti k požárům a byla zničena většina výrobního zařízení. Provoz byl poté opravený a posunutý na vyšší technickou úroveň. Růst výroby byl i přesto nadále omezen, především kvůli nedostatku dřeva pro výrobu hnědého uhlí. Až v polovině 19. stol. inovace pozvedly dřívější výrobu
k několikanásobnému nárustu. V roce 1846 a 1847 došlo k významné přestavbě vysoké pece, jejíž vyzdívka byla zhotovena ze žáruvzdorných cihel (dříve pískovcové kvádry) a vybavená čerpací tůní a ohřívačem dmýchaného vzduchu (zvýšení teploty – zvýšení výroby železa a zároveň snížení spotřeby uhlí). Nástup strojírenského průmyslu zvýšilo poptávku po litém zboží, jehož kvalitu zajistilo vybudovaní dvou kuploven (druhé tavení + zhotovování odlitků) při vysoké peci. Pozitivní vliv pro rozvoj výroby měla i výstavba železnice v roce 1849
v nedalekém údolí řeky Svitavy. Přetrvávajícím a zásadním problémem podniku bylo dřevěného uhlí,
s kterým nemohl konkurovat podnikům, využívající koksu, díky které mohly prodávat železo za poloviční cenu. Nástup hospodářské krize a snížení cen na železnici byly pak poslední kapkou, která ukončila výrobu železa ve Staré huti u Adamova (Huť Františka).

Za podporu projektu a poskytnuté materiály děkujeme DMO Moravský kras a okolí, z.s.